Jak to bylo s tou darovanou duší.

Toto je úvodním sloganem celého webu. Je tedy správné říci něco o tom, jak to s tou duší bylo.

Jsem vystudovaný zootechnik.. Zootechničině jsem se velmi záhy zpronevěřila, neb velkochovy hospodářských zvířat nejsou to, co bych dlouhodobě vydržela . Změna tehdy nebyla možná . Tak jsem si pořídila alespoň psího kamaráda.  Když jsem se později vdala a děti povyrostly, chtěla jsem takového docela maličkatého pudlíčka. Jenže můj vysoký a robustní manžel prohlásil, že nic pod metr v kohoutku on tedy venčit nebude. Přišel první afgánský chrt bez PP . Pak už pes a fenka barzoje s PP. Stal se ze mě psí člověk. Jak šel čas, zůstala fenka barzoje a prepubertální synek zatoužil po „opravdovém psovi“.  Slíbila jsem tedy lehkovážně fenku dobrmana „za vyznamenání“ a hned jsem to pustila z hlavy jako nereálné. Ale stalo se! Tak jsme přišli k dobrmance bez PP, po rodičích s PP. Jak jinak. Byla v tak žalostném stavu, že jsem se rozhodla ji od „chovatele“ zachránit i za cenu, že by mi veterinář sdělil, že je natolik  nemocná, že bude třeba ji nechat jít přes duhový most.  Fenečka se po dlouhých měsících vzpamatovala a žila s námi do svých takřka 13 let.  Když jí bylo cca 6 let, pojal můj , tehdy 17 letý syn , prostřednictvím své tehdejší přítelkyně  potřebu chovat kočky. No a protože jsem se postavila proti tomuto náhlému vzplanutí, nelenili a naložili mě do auta a odvezli mě kamsi k Mělníku k další „chovatelce“. Dům hrůzy je proti tomu, co jsem tam viděla navoněná vila. Co čert nechtěl, pochovala jsem si tam takové maličké, chlupaté , mourovaté  kotíško . Když jsem ho při odchodu chtěla vrátit, sdělili mi, že koťátko koupili a jede s námi. Opravdu mě nenapadlo, že toto kočičí miminko jede bydlet k nám, jako můj narozeninový dárek. To jsem se dozvěděla až doma, přesně ve chvíli, kdy naše dobrmanka Kity otevírala hubu, že vetřelce  polkne. Byla to má první Sibiřka, jméno dostala Macík . A jak si nás tak záhy omotala kolem své tlapky, začala jsem shánět informace, co že se mi to usadilo  doma zač.  O Sibiřkách se říká, že je lze přirovnat k sáčku s čipsy. Jak ochutnáš jednu, nikdy to nestačí.  No a když měla tedy naše Sibiřská Macík ten PP a byla táááák milá, postrčil mě synek k předsedkyni základní organizace SCHK CBCFN, že tedy jako mě  vzdělá, abych se o Macíka správně starala. Jarmilka Marková byla nesmírně vstřícná a trpělivá paní, která mi zhusta vysvětlila, že kočka není „malej pes“ a tedy je třeba se naučit  o ni nejen řádně pečovat, nalézt veterináře, který rozumí kočičkám , nastudovat  správné stravovací návyky ….no a jak už jsem tak byla v tom vzdělávacím procesu, jen tak mimochodem mi přihodila Chovatelský řád a přihlášku ke členství v SCHK.  Macík byla maličká kočenka, ale všichni odborníci nad ní dělali „Ách“  a „Zkuste jeden vrh“, tak jsme jeli do Kadaně pro kocoura.  Paní rušila chov, dávala dvě kočky a kocoura. Já chtěla jen kocoura a tvrdošíjně jsem odmítala přibrat i dvě polodivoké , dospělé kočky. Obměkčila mě až věta „Tak táto zavolej veta, aby holky přijel utratit, když je nikdo nechce“. Tak jely taky. Protože zachráněná Kity byla nejlepším psem, jakého jsem kdy měla, domnívala jsem se , že když kočičkám dáme čas a budeme trpěliví, ony pochopí, že jsme hodní lidé a postupem času ztratí svou divokost. To jsem ještě netušila, že kočka, genetickým založením plachá, ke všemu nesocializovaná  svou nedůvěru NIKDY nepřekoná. Kocourek Kulíšek byl pašák  Nebojsa a tak jsme doufali, že koťátkům polepší povahu.  Genetika není matematika. Polepšil, ale jen některým a ještě ne dost. Ve třetím vrhu, se to stalo ! Narodilo se mi „bílé“ něvské kotě!  Za pár dnů mu začala tmavnout ouška a ocásek a už jsem věděla, že s touto , tehdy neuznanou a většinou chovatelů FIFe zatracovanou barvou mám asi nějaký problém.  Chvíli jsem nechápala, proč vlastně se mě  někteří snaží přesvědčit, že se mi ze dvou papírových rodičů narodil „něvský kříženec“. Ve škole jsme měli genetiku a i když jsem někdy chyběla, tolik jsem si pamatovala, abych věděla, že je to blbost.  Zvedla jsem tedy telefon a zavolala poradce chovu, aby mi vysvětlil, jak to s tím „křížencem“ po čistokrevných rodičích s PP je. Chovatelský kočkosvět byl tehdy ještě docela v plenkách, terminologie pokulhávala , znalosti a zkušenosti taky, no nabyla jsem dojmu, že je to spíš takový Kocourkov. Přesto, že se mi kočky s akromelanickými odznaky a modrýma očima nijak zvlášť nelíbily, rozhodla jsem se, že mi žádný genetický nedouk nebude vykládat, že se mi ze dvou čistokrevných rodičů narodí kříženec. Zvláště pak ne ten, kdo chová  čistokrevné Sibiřské kočky na velmi příbuzných liniích, které mě daly toho „křížence“ . Poradce chovu můj názor podpořil a tak malá Clavjanka dostala průkaz původu, kde bylo napsáno, že je SIBx (Sibiřská kočka neuznané barevné variety). Bylo třeba se přičinit, aby se Kocourkov maličko probral a Něvy  nejen vzal na vědomí, ale přiznal jim status uznané barevné variety, jak je tomu v jiných kočkoklubech.

No a když už, po mámě poplašená Clavjanka zůstala doma s plány na další chov, bylo třeba najít vhodného kocoura. Kocoura, který by vykryl její exterierové a především povahové nedostatky. Takže měl být vlastně dokonalý. V době, kdy bylo na celém světě Něvských Maškarád tak o něco víc než do marjáše, docela těžký úkol.  Říká se, že nejblbší sedlák mívá největší erteple. Tak se i na mě usmálo štěstí. Našla jsem „papírového“ něváka v Soběslavi, v chovatelské stanici, registrované pod WCF , v Čechách BCC (Bohemia Cat Club ) .  Nevím, čím to je, že kdykoli jsem si jela kamkoli pro nějaké zvíře, vždy jsem přivezla nějakého invalidu málem na prahu smrti. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. 

Paní chovatelka ponořila ruku do maličké plastové bedničky a táhla. Prvně vykoukl tmavý nosan , pak  zarudlé oči a v nich jsem se utopila. Modromodré a hluboké , jak horské pleso.  Následoval zbytek 10 týdeního kocourka , mokrého jak ona pověstná myš a páchnoucího jak obecní cap.  Ještě než se celý vynořil ze svého dočasného vězení, věděla jsem, že je zase zle.  No, jasně, že jsem ho tam nenechala. Za tu dvoukilovou hromádku mokrých , smradlavých chlupů jsem dala dvojnásobek tehdy běžné ceny (ráda) , dostala jsem očkovací průkaz, kde jsem se dočetla, že kocourkovi bylo den před odběrem 10 týdnů a dostal  den před odjezdem svou první vakcinaci.  Paní chovatelka pravila „jsem vám ho na cestu ještě vykoupala a navoněla . Má hlava  nezkušeného začátečníka odmítala pobrat, proč dostalo kotě první vakcínu až jeden den před odjezdem a hned na to koupel. O tom, jak asi kocourek vypadal a „voněl“ před tou očistnou koupelí jsem odmítla uvažovat.  Rodokmen jsem dostala slíben a pak jsem hned kotíše čapla a upalovali jsme do Prahy, rovnou k vetovi.  Ten konstatoval oboustranný zápal plic  a neopomněl jedovatě poznamenat, že když si pořídím ještě dvě zvířata, uživím ho jako jeho jediný zákazník.  Nikdo z nás nechápal, kde to malé nemocné tělíčko, které sotva popadá dech bere sílu na hlasité komentáře svého stavu.  Jak jen se dokázal nadechnout,  sděloval celému světu svou nevoli nad svou bolestí a strachem z neznámých lidí a prostředí. Po celou dobu na mě upíral svá modrá kukadla , která vyčítala a zároveň prosila.  Zkrátím to, za několik týdnů se pozderchal, po zápalu plic mu zůstaly jen srůsty na obou lalocích.  Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já se snažila být přítelem nejen pečujícím, tolerantním a láskyplným, ale především chápavým.

Kocour na mě hleděl několik týdnů a stejně často mi svým nakřáplým hlasem něco říkal. Marod potřebuje klid a pohodu, aby se uzdravil a tak jsem se snažila mu splnit každé přání než ho „vysloví“ . Nejen proto, aby neměl stres, ale i proto, že jeho hlas dokázal i přes nemoc rozdrnčet okenní tabulky.  Kocour mluvil a mluvil a já se snažila skákat jak píská, ale bohužel často pískal jinou písničku, než já slyšela. Přesto jsem pochopila základ. Přijel Pan Kocour . Zpočátku mu bylo opravdu hodně zle, ani chudinek nespal. Proto nemohl spát ani nikdo jiný.  Kitynu hned jak ji viděl , poprvé z výšky šplhadla, degradoval na „služebného psa“ , kočky obešel a  pak je začal důsledně ignorovat.  Jedl a pil málo a tak jsem byla ochotna pobíhat s mističkou  po celém bytě až jsem konečně trefila místo, na kterém byl ochoten se  v obsahu misek pošťourat.  Hrát si nehrál, byl přece marod. Nehrál si ani nikdy potom.  Nějak jsem   minula dobu, kdy se mu začalo dařit  lépe. Nejspíš proto, že v jeho chování nenastala žádná změna.  Jednou zmizelo „krhavé oko“ , hlas zůstal jedák, ale už nebyl nakřáplý a vet prohlásil kocoura za zdravého .  Dlouho jsme si to neužili, přišly povodně 2002.  Po nich návrat do bytu pokrytého plísní a následovaly kulantně řečeno „kožní problémy“ celé rodiny.  Vystřídali jsme 3 vety , několik laboratoří, 5 kožních lékařů a byli jsme otráveni kdejakým práškem a všemi mastmi mazaní, než jsme se konečně uzdravili. Do toho jsme se odstěhovali od dětí a psa neb se lékaři shodli, že snížená koncentrace a nezamořené prostředí by mohly léčbě významně pomoci. Pomohly .  Z malého, světloučkého kocourka s bílými tlapkami vyrostl víc jak šestikilový, nádherný kocour s očima modrýma jak  letní nebe.  Po celou dobu všech štrapácí se stěhováním, cestami na veterinu,  koupelí v sýrovém roztoku,  polykání hromad prášků a mazání kdejakým smrdutým mazáním  jsem se do nich dívala unešená kocourovou grácií  a hlasitě jsem ho obdivovala. Pravda, taky jsem si říkala, že už by mu taky mohla dojít trpělivost a mohl by mě žvýknout. Abych mu to nějak vynahradila, začala jsem ho brát ven. Zpočátku oči zesvětlaly strachem a na pár dní pohublo i ego , doma tak arogantní.  Za pár týdnů (nikdy bych to před ním nevyslovila, ale tady si to můžeme říci….není příliš bystrý) začal v době procházek sedávat u dveří a hypnotizoval vodítko . Modré smaragdy mu zářily ve tváři očekáváním. Kocour, který neměl nikdy žádnou potřebu kontaktu se začal otírat o nohy, trkal do mě kebulí (hlavička je asi poloviční) , strkal packami a já si to vždy chvíli užívala. Nebyl ochoten se dlouho vtírat. Když jsem dlouho nešla, urazil se , zalezl někam do kouta a raději nešel nikam. Ven chodil velmi rád. Jednak měl pokoj od koček, taky si patřičně užil své privilegium , ke všemu mu dělal hrozně dobře obdiv kolemjdoucích. Po ulicích , než jsme došli do parku jsem ho nosívala na rameni, dobrmanku volně u nohy. Jak ho někdo poobdivoval, jasně jsem cítila , jak se mi na rameni narovnal, zvednul hlavu a  já věděla, že se mám zastavit, aby si to užil . Když ho dotyčný obdivoval dost dlouho a dost upřímně, nechal se milostivě i podrbat na čele.  Na první výstavě byl na BCC, kde jednohlasně získal BOB I , tedy nejkrásnější kočka výstavy. Za 14 dní na výstavě FIFe skončil druhý . Mě to bylo fuk, ale kocour , který chodil na výstavy i z nich na vodítku si vlezl dobrovolně do jindy potupné přepravky. Doma šel hned pod stůl, ani se s holkama nepozdravil. Nežral večer, ani ráno tomu moc nedal….. vet na něm nic nenašel….až přijela kamarádka, která do něj je nekriticky zamilovaná a hned od dveří ji slyším „Kdepak je ten můj krááásný  pan kocour…. „ Zvedl hlavu a přišoural se do předsíně. Marie na něj koukla, a spustila „Ten kocour má depku ! Co jsi mu udělala? Pojď sem ty můj krásný, ať je to cokoli, to já bych ti nikdy neudělala…. „  Kocour se nechal podrbat na čele a šel se nacpat. Kolem mě prošel s hlavou i očima sklopenýma.  Pan velké Ego je v podstatě  ješitný měkota. Ke spokojenému životu potřebuje mít jistotu, že je a vždy bude u mě na prvním místě mezi všemi kočkami světa , že ho budu vždy  respektovat , ochraňovat a milovat bez výhrad. On mi za to otevře svou zranitelnou duši  a rád se mnou půjde i na místa, jako je hlučná restaurace,  louka plná psů, metro, výstavy, cirkusové maringotky, kam kočky běžně nechodí. Letos v létě , krátce po jeho 11 narozeninách jsem ho vezla opakovaně na odoperování nádorů na mléčné liště  . Snažila jsem se nebulet, ale vím, že věděl kam jdeme a proč. Přesto šel. Sám, bez vodítka.  Na svého milovaného veta div nezavrtěl ocasem. Když usínal, zachytila jsem jeho modrý pohled a věděla jsem, že ho povezu domů.  Za duhový most bez duše nemůže a tu mi nechal tady.